Mám v podstatě komplet zabaleno, jen v koupelně se válí kartáček na zuby a různě po bytě nějaké drobnosti; ráno to tu zamknu, klíč vrhnu do místní kanceláře a ještě naposledy se otočím v práci. No, a po poledni se přesunu na letiště, odkud bych měl v půl třetí odlétat do New Yorku a pak ve tři čtvrtě na šest do Prahy. Tak zní teorie, v praxi to může být docela zajímavé. O jisté paralele mezi Deltou a ČD už jsem se zmiňoval, dneska byl "můj" let z Richmondu zpožděn "pouze" o hodinu a tři čtvrtě, což by mi teoreticky dalo úžasných dvacet minut na přesun přes půl JFK. Na druhou stranu, odlet ČSA byl taky opožděn skoro o dvě hodiny, čímž se to trochu kompenzuje. A posledně když jsem letšl z USA, měl jsem ve Washingtonu na přestup jen hodinu a čtvrt a taky se to stihlo.
Každopádně předpokládám, že minimálně do NY se dostanu, a pak se uvidí
O.K., takže ještě přehled mých letů, když už jsem to nakousl
RICHMOND - NY: Delta, let DL 5244, 14:33 EST (20:33 CET) - 15:50 EST (21:50 CET), letadlo CRJ (takový mrňousek: )
;)
NY - PRAHA: ČSA, let OK 0051, 17:45 EST (23:45 CET) - 07:55 CET, letadlo A310 jako při letu z Prahy
Takže mne čeká poslední noc v Richmondu. Tedy, Richmondu. Zrovna dneska jsme na to narazili, když se řešila e-mailová adresa pro Richmondský helpdesk, a aby to bylo identifikovatelné, navrhl někdo narvat do jména místní trojkombinaci GLA, což znamená Glen Allen. Načež se Hubert (šéf CM a IT týmů) zamyslel, a říká, OK, so GLA stands for Glen Allen, but why Glen Allen when we are in Richmond? Čímž dosvědčil že nejen pracuje pro Logicu natolik krátce, že nestačil zanalyzovat význam té magické zkratky, ale ani netuší, kde vlastně pracuje
Na základě čehož opravuju první větu minulého odstavce na "noc v Glen Allen".
A to už je opravdu všechno. Nessijka dneska nic nenapíše, protože se nalochla z důvodů nepřípustných poznámek čtenářské obce o jejím vychování, a navíc v letadle nebudou bezpečnostní pásy pro lochnesky, o vřesu ani nemluvě.
Když jsem odsud odlétal posledně, předpokládal jsem, že moje první služební "návštěva" Richmondu zůstane taky poslední. Takže tentokrát nepředpokládám nic, jen za nadpis píšu otazník, abych si nechal prostor pro případné znovuotevření těchto blábolů.
Kdo jste se mnou vydrželi, máte můj obdiv, ale dobře vám tak.
Hm.
Computer, delete last log entry.
[ přidat komentář ] ( 3 zobrazení ) | trvalý odkaz
Protože se páníček nějak nemá k tomu napsat, co jsme dělali v neděli, rozhodla jsem se to vzít do vlastních tlapek. Konec konců, jsem už docela zcestovalá Lochneska, už jsem v Americe potřetí, takže to zvládnu jako lochneska, tak. Ale radši vypnu tu kurzívu, aby se vám to líp četlo. A kdo nepozná, že to nepsal páníček, ale já, dobře mu tak.
V neděli páníček konečně zase dostal rozum a vzal nás na opravdový lochnesčí výlet. Taky už bylo na čase, když minulý víkend jsme strašili v New Yorku a v sobotu se plácal na nějakém hokeji. Jo kdyby pořádali závody v uždibování vřesu... ale honit se po ledě za pukem, to jsou tedy nápady.
Vyrazili jsme hned ráno, jak páníček vstal, což teda moc brzo nebylo. A aby toho nebylo málo, ještě než jsme vyrazili po dálnici, byl vysypat smetí a natankovat benzín. Tak nevím, zdá se mi že tankuje nějak často. Možná že mu to auto moc žere, ale spíš si myslím, že to byla jen záminka pro zdržení, abychom nemohli jít na dlouhý výletíček! Asi budu muset říct paničce, aby si s ním promluvila, takhle by to tedy nešlo.
Už když jsme přijížděli do hor, bylo vidět, že se na nich válí pravá Skotská mlha. To se mi líbilo, a páníčkovi, myslím, taky. Pak jsme zaplatili $ 15 sympatické rančerce u vjezdu do parku a vyrazili jsme po Skyline drive. To je taková silnice, po které lochají lochnesky, než vyrazí na výlet k vodopádům. A taky je tam spousta vyhlídek pro Lochnesky. Ale dopoledne toho moc vidět nebylo, protože byla všude lochnesčí mlha. Ostatně, koukněte se sami:
Chvilku před jedenáctou jsme konečně zastavili na parkovišti, že půjdeme na výlet k vodopádům. Páníček si vzal baťůžek a do něj svačinu a pití, aby cestou neumřel hlady, pak ještě foťák a ledvinku, ze které jsem vykukovala. K vodopádům to bylo z kopce, a jak bylo po dešti, tekla po cestičce voda, a občas jsme narazili na rozvodněný potok, který jsme museli přeskakovat po kamenech. To se mi líbilo, to měli dobře vymyšlené.
A pak jsme přišli k vodopádům. To bylo něco! Páníček nás tam oba vyfotografoval - má takové chytré udělátko, kterým přidělá foťák na větev, pak tam něco zmačkne, rozsvítí se červená, pak to zabliká a jsme na fotce. Ale měl by na sobě trochu zapracovat, dvakrát se mu dneska povedlo přijít pozdě, takže tu fotku musel opakovat.
Vodopád se mi líbil, jen jsem nepochopila, proč se jmenuje Jones Run Fall - to tam nějaký Jones běžel a pak upadl? Ale stejně je to divné jméno. Já bych mu říkala třeba Lochnesčí sprška, pěkně nás totiž pocákal, až páníček bručel, že mu nacákalo na objektiv foťáku. Holt je to páníček a né lochneska, takže si pořád na něco stěžuje
Nahoru jsme šli taky docela svižným krokem, předehnali jsme pěkných pár salátků. Jedna rodinka, co šla proti nám, se páníčka ptala, jak je to ještě daleko, a když jim páníček řekl, že asi dvacet minut, tak se vyděšeně ujišťovali, jestli dvacet minut páníčkovým tempem nebo normální chůzí. Teda, bavili se samozřejmě anglicky, ale já jsem vám to přeložila do češtiny, abyste z toho taky něco měli, tak.
Nahoře jsme zjistili, že jsme ušli 3.6 míle, tedy necelých 6 kilometrů, a slezli a zase vylezli asi 915 stop, to je skoto 300 metrů. Pak tam měli takovou ceduli, kde psali, že si na tu trasu máme vyhradit tři a půl hodiny, a my to s páníčkem zvládli za hodinu a půl se vším všudy! Je teda fakt, že páníček ke konci trochu funěl, ale on toho moc nevydrží. Já to zvládla úplně v pohodě!
Pak se páníček v autě naobědval a vyrazili jsme zase dál. Neujeli jsme ani deset mil, a už tam byla další odbočka k vodopádům! Začínám mít pocit, že v těchle horách určitě bydlí nějaké horské Lochnesky. Protože takovejch vodopádů, co tam mají... každá chytrá lochneska by se tam nastěhovala. Tedy doufám, že americké lochnesky jsou chytré. Páníček tedy moc ne, protože o nějakém stěhování do vodopádu nechce ani slyšet. Holt to není správná lochneska. Je to s ním ale práce!
Druhý výletíček byl docela podobný tomu prvnímu, taky jsme šli z kopce, až jsme přišli k vodopádům, ale tontokrát tam byly velké vodopády hned dva!
Cestou jsme zase potkali spoustu salátků a všechny jsme předběhli! Zpátky u auta jsme byli chvilku po druhé hodině, takže nám to trvalo hodinku. A předstvte si, že tam měli napsáno, že ta procházka je dlouhá tři míle, leze se něco přes 800 stop dolů a pak zase nahoru, a bude nám trvat tři hodiny. Takže jsme to zase zvládli o dvě hodiny rychlejc!
To by mne zajímalo, co by se stalo, kdybychom s páníčkem vyrazili na půlhodinovou procházku. Pokud dobře počítám, vrátili bychom se z ní hodinu a půl předtím, než bychom vyrazili! To by ale asi nevadilo, protože bychom stačili odjet dřív, než bychom tam přijeli, takže bychom se nepotkali. Škoda že cestou žádná taková krátká procházka nebyla!
Z parkoviště nad vodopády jsme vyrazili dál po té vyhlídkové silnici. Teď to bylo úplně lochnesčí, protože na východní straně hor už byla mlha fuč, jak tam svítilo sluníčko, ale na západní straně se pořád ještě válela, a jak ta silnice přejíždí z jedné strany hřebínku na druhou, chvíli byla mlha a chvíli krásně slunečno. To se mi moc líbilo. A taky se mi líbily krásně barevné stromy, co byly všude kolem silnic. Prostě podzim jako ve Skotsku! Tak jsme v jednom kuse dělali přestávky na odpočívadlech a kochali se.
No a v půl páté jsme přijeli na takové malé parkoviště, a páníček rozhodl, že si uděláme pro změnu výlet nahoru na horu. No, vodopády by sice byly lepší, říkala jsem si, ale když páníček na té hoře tak trvá, tak jsme mu to odsouhlasila, aby měl radost. Na ceduli psali, že to je nahoru 1.7 míle, ale jak dlouho nám to bude trvat, radši neodhadovali. Asi už se o nás doslechli, tak tu správnou ceduli schovali!
Cestou si páníček ještě fotil hromadu šutrů a jak se kouří z takové jedné klády, co na ni svítilo slunce. Kdyby radši koukal, jestli někde neuvidí nějakou místní lochnesku! Já jsem teda koukala, ale bohužel se všechny schovaly. Asi páníček moc dupal.
Kousek pod vrcholem jsme ještě potkali párek turistů, kteří páníčkovi poradili, aby šel až na druhou vyhlídku, že je lepší. Páníček je poslechl, a to teda bylo něco! Lochnesky, já jsem měla výhled jak z letadla! Dole v údolí se normálně válely mraky a mlha, a my jsme s páníčkem koukali, jak z nich vyčuhují špičky hor! Už je mi tedy jasné, proč se ty hory jmenují Blue Ridge, ony jsou opravdu modré! Vydrželi jsme se koukat skoro dvacet minut, jak se nám tam líbilo.
No, a pak jsme zase ťapkali dolů. Cestou jsme ještě předběhli ty turisty, co páníčkovi radili, kam se má jít podívat, a už jsme byli u auta. Páníček se zase nasvačil (taky se pořát jenom cpe, ale natrhat mi vřes, to ho tedy nenapadlo. Někdo by ho měl přihlásit do kursu pokročilé péče o Lochnesky. Ještě že už jsem velká Neska a umím se o sebe postarat!) a pak jsme otočili auto a vyrazili pomalu zpátky. Cestou jsme ještě zastavili na pár vyhlídkách a v obchodě, co tam měli, jsem páníčkovi poradila dárek pro paničku. Teda, on ho vybral a já mu ho schválila, ale to je skoro totéž.
No, a pak jsme vyjeli z národního parku a po dálnici se zase vrátili zpátky domů. A já už musím končit, protože páníček si právě dovařil večeři, a pokřikuje něco o rybě a Star Treku. Tak se mějte fajn, a vezměte svoje lochnesky na výlet k nějakým vodopádům, ať mají radost!
Vlastnopackově sepsala Neska
[ přidat komentář ] ( 8 zobrazení ) | trvalý odkaz
Předpověď počasí předpověděla, že bude lejt jako z konve, což se mi více méně hodilo do krámu, protože jsem se chtěl aspoň jednou trochu prospat, a mimo to jsem potřeboval záminku proč se plácat odpoledne po Washingtonu.
Takže v půl desáté dopoledne, když jsem se vyhrabal z postele, s uspokojením konstatuju, že stejně jako včera večer (když jsem brutálně zmokl na třiceti metrech mezi Walmartem a autem) leje jako z konve. Dělám si toasty k snídaňoobědu a před půl jedenáctou vyrážím na sever.
Provoz je poměrně hustý a před Washingtonem místy zpomaluje, ale centrum je průjezdné docela v pohodě. Teď už jenom zaparkovat
To se asi po deseti minutách daří na křižovatce First St. a H st. (Where the streets have no name ?!), což je pět ulic od Šesté, kde leží Verizon Center, a (H-A) ulic od Capitoly, který pochopitelně leží na první ulici, žejo. Takže beru do ruky toasty, a jinak už jen foťák (chystám se do muzea, žejo, a tam se s ničím nesmí), a vyrážím nejprve k hale vyzvednout si lístky. U okýnka se dozvídám, že je ještě nepřinesli, až odpoledne, takže otáčím ostře doleva a mířím na National Mall.
Před půl druhou už se způsobně řadím do fronty na bezpečnostní prohlídku před vstupem do toho "druhého" muzea letectví a kosmonautiky. (První je to velké u Dullesova letiště a tam jsem byl minule.
Při dělení kořisti mezi tou dvojkou byli organizátoři v rámci možností spravedliví; tady mají třeba velitelský modul Apolla 11, nějakej očouzenej Sojuz, model Hubbleova teleskopu v životní velikosti a nechyběla ani původní Enterprise:
V rámci průzkumu konkurence jsem navštívil místní integrované planetárium, nicméně nabízený program (Infinity Express) mi zcela upřímně přišel poněkud prostoduchý; holt Američani potřebujou všechno polopaticky. Mnohem víc se mi líbil kokpit A320ky včetně přistrojů, který předváděl v plné parádě přiblížení na Ronald Reagan National Airport, todle chci domů taky!
Nechyběla ani klasická interaktivní část, tady byla tak nějak logicky věnovaná létání. Takže pírko ve vzduchu a ve vakuu, balónek nad proudem vzduchu, klasický profil křídla v proudící kapalině a tak podobně... tohle mají v těch muzeích fakt hezky zvládnuté a člověk si s tím vyblbne.
No, a po páté jsem vyrazil zpět k autu sežrat další toasty a odložit foťák, protože vyhrožovali přísnými bezpečnostními opatřeními a "foťák jen bez blesku". A pak na hokej! U pokladen jsem si vystál krátkou frontu (3 lidi) na "svůj" lístek, přičemž můj řidičák opět zaujal (What an INTERESTING ID you have...) a šel jsem se poslušně zařadit do fronty před turnikety.
Bezpečnostní prohlídka se tak nějak nekonala, hlavně proto, že jsem šel vchodem pro ty, co mají "maximálně malou kabelku", zato jsem hned po kontrole lístků vyfasoval roztahovací "fandítko".
Čímž se pomalu dostávám k hokeji. Po nepříliš dlouhé úvaze, kterou jsem provedl již dříve, jsem dospěl k názoru, že budu fandit Washingtonu. Důvodů by se našlo hned několik.
Ten nejzásadnější je, že poté, co mne naněkolikrát nakrkl Hašek, fandím už jen tak trochu Coloradu, a zbytek je mi volnej. Dále jsem chlapec od přírody plachý a nerad přiliš vyčnívám, a intuitivně jsem na Opening night očekával halu zaplněnou domácími fanoušky. Ty by navíc okázalé provolávání "Hurikáni, do toho!" mohlo rušit, a co já pak s nima
A konečně, když si mám vybrat mezi Kapitály (pl. kapitál = peníze, cenné papíry, aktiva) a Hurikány (pl. hurikán = takovej blbej vítr) ... no, myslím, že je o mně dostatečně známo, že jsem byl vždycky na prachy (byť geniality svého otce, který zamlada zkoušel vyměňovat dvě dvoukoruny (nabízel) za jednu pětikorunu, jsem zatím prokazatelně nedosáhl, pozn. aut.)Verizon Center je taková průměrná hala, na Sazka arenu velikostí nemá, kapacitu si netroufám odhadovat (koukněte se do Wikipedie, třeba tam bude). Uprostřed visí klasická kostka; program podobný jako u nás (překvapivě), jen se víc zabývají show a méně statistikami a dalšími zajímavostmi. Třeba se ani nenamáhali ukázat složení pětek - ani hostů, ani domácích. Což domácí aspoň představili ve velkolepé úvodní show, ale co se týče Caroliny, na koho jsem ze svého balkonu nedokouk, o tom jsem nevěděl, kdo je.
První třetina stála až na jeden gól domácích za houby, takže jsem si o přestávce koupil Nacho (americký národní hokejový jídlo, jak mne před pěti lety poučil Sam) a Colu, abych se nemusel ve druhé třetině věnovat pouze hře. Ta díky tomu rapidně nabrala na kvalitě, a nakonec to byl dost pěknej hokej; takže jsem si párkrát se zaplněnou halou zařval gól, a chvilkama jsem se nechal i strhnout k povzbuzování (Let's go, Caps! čili Pojďmež, Verzálky!)
Domácí "verzálky" nakonec vcelku v pohodě vyhráli 5:2 (takže mě jeden gól přišel na $ 5), miláček publika Ovečkin dal dva góly, druhej miláček publika "Olie" (tak na něj pokřikujou) Kölzig chytil, co mohl, a navíc se konalo pár bitek, to mají Amíci nejradši.
Chvilku před desátou jsem vypadl z haly, ve 22:05 jsem startoval auto a ve tři čtvrtě na dvanáct jsem parkoval doma v Glen Allen.
[ přidat komentář ] ( 3 zobrazení ) | trvalý odkaz
Kalendář
